Archiv rubriky ‘Úvahy’

Ve službách ideologie

Dovolte mi nejprve pár poznámek k ideologii jako takové, několik slov, jak tomuto pojmu rozumím. Myslím, že je to vhodné, abych předešel určitým nedorozuměním. Velmi zjednodušeně. Ideologický přístup ke skutečnosti vyjadřuje pevné přesvědčení o vlastním stabilním, trvalém, zcelujícím, explikativním přístupu. Neideologický přístup ke skutečnosti se projevuje jako pokus o zcelující, explikativní výklad skutečnosti s vědomím, že je zároveň pouze dílčí a dočasný. Jak je myslím zjevné, v tomto smyslu není nikdo z nás v plnosti vyvázán z vlivu ideologií či ideologických přístupů ke skutečnosti. Všichni jsme zasaženi, všichni jsme omylní, všichni toužíme po řádu, pravdě a stabilitě. Je však možné této potřebě nepodlehnout a celý život s ní zápasit s vědomím nemožnosti v tomto zápase kdykoli plně zvítězit. Usilování, cesta je však sama hodnotou. Nešlo mi tedy, jak by se mohlo zdát, o nějaké řešení, pevné slovo, soud, ale pouze o naznačení určitého nebezpečí a také jsem chtěl říci něco o potřebě se tomuto nebezpečí účinně bránit.

Pokračování »

Realismus slepé skvrny

„Román první a někteří dodávají, že v naší kulturní historii zároveň dosud největší. Toto vysoké hodnocení lze hájit. Buď tomu v tom ohledu jak buď, rozhodně však Cervantes s trvalou platností razil Donem Quijotem generickou povahu moderního románu: jím počínajíc, je moderní román ve své podstatě tragikomedií a zůstává jí dosud.“ (Miguel de Cervantes Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, Odeon Praha 1966) Těmito slovy hodnotí kritik, literární historik a v tomto případě i překladatel Václav Černý jednu z nejpověstnějších knih západní literatury. Nechci se zamýšlet nad tím, do jaké míry je oprávněné stavět Cervantesovo opus magnum na první místo mezi moderními romány (tento názor sdílel např. William Faulkner a zřejmě by jej podepsal i Milan Kundera). Přidržet se naproti tomu chci pojmu tragikomický. Máme ve zvyku přijímat toto slůvko jakoby automaticky; je škatulkou, do níž si prostě zařadíme některá umělecká díla, aniž bychom hlouběji přemýšleli nad nimi či nad samotnou škatulkou.

Pokračování »

Komplex Dona Quijota

Komplexem Dona Quijota rozumíme potřebu mít svůj ideál, a to i za cenu toho, že je falešný. Ideálobludy (morální fetiše) jsou jednak individuální, jednak kolektivní. Na bludu se lpí, je axiomatický, jeho platnost je mimo jakoukoli pochybnost. Symptomatická je extrémní naivita, nepoučitelnost, zlostná reakce na kritiku (a to v kontrastu k jinak racionálnímu chování, jedná se tedy o izolovaný blud).

Pokračování »

Don Q jako cvok

Hypomanické obrazy, v nichž převládá šílení, stadia deprese, psychotické výlevy, halucinace. Španělský psychiatr Francisco Alonso Fernández tvrdí, že dílo Miguela de Cerventese realisticky vykresluje dokonalou mentální poruchu a dráždí ty, kdo brání striktně poetickou představu šílenství rytíře Alonsa Quijana.

Pokračování »