Ve službách ideologie

Dovolte mi nejprve pár poznámek k ideologii jako takové, několik slov, jak tomuto pojmu rozumím. Myslím, že je to vhodné, abych předešel určitým nedorozuměním. Velmi zjednodušeně. Ideologický přístup ke skutečnosti vyjadřuje pevné přesvědčení o vlastním stabilním, trvalém, zcelujícím, explikativním přístupu. Neideologický přístup ke skutečnosti se projevuje jako pokus o zcelující, explikativní výklad skutečnosti s vědomím, že je zároveň pouze dílčí a dočasný. Jak je myslím zjevné, v tomto smyslu není nikdo z nás v plnosti vyvázán z vlivu ideologií či ideologických přístupů ke skutečnosti. Všichni jsme zasaženi, všichni jsme omylní, všichni toužíme po řádu, pravdě a stabilitě. Je však možné této potřebě nepodlehnout a celý život s ní zápasit s vědomím nemožnosti v tomto zápase kdykoli plně zvítězit. Usilování, cesta je však sama hodnotou. Nešlo mi tedy, jak by se mohlo zdát, o nějaké řešení, pevné slovo, soud, ale pouze o naznačení určitého nebezpečí a také jsem chtěl říci něco o potřebě se tomuto nebezpečí účinně bránit.

Václav Černý o Cervantesově románu napsal následující: „Až pak přihlédneme blíže k jeho významu vnitřnímu a až pod nálepkou parodie rytířských románů objevíme jeho tvář a podobu pravou, nebude už možno jej zařazovat, srovnávat, měřit: bude tím, čím jest, největším románem všech věků, nezařaditelným, protože naprosto původním, nesrovnatelným, nezměřitelným, poněvadž nekonečně přesahujícím cenou a hloubkou, co bylo v jeho druhu stvořeno před ním a po něm.“

Pomiňme zřejmou přepjatost celého výroku a soustřeďme se na to podstatné. Dílo je natolik jedinečné, že nemá být zařazováno, srovnáváno, měřeno. A přesto se právě toto neustále opakuje. Ve svém příspěvku chci zmínit několik příkladů tohoto přístupu, tak jak se projevoval v rámci české literární vědy a literatury. Začněme samotným Václavem Černým.

Na počátku třicátých let minulého století byli naši přední básníci přitahováni tématem smrti (připomeňme básně Závadovy, Holanovy či Halasovy). Ve stejné době, v roce 1931, napsal Václav Černý svou studii Cervantes a jeho Don Quijote. Don Quijote je v ní především mystik, spřízněnec sv. Terezie z Ávily, je zosobněním touhy po nesmrtelnosti. Černý doslova říká, že je „vítězstvím věčnosti nad časností, ideálu nad realitou“, a dokonce „triumfem kleriků“. V roce 1947, tedy v době čtyřstého výročí Cervantesova narození, ale také rok před „vítězným“ únorem, píše Václav Černý ve své stati Neproslovený pozdrav o Quijotovi zcela jinak. Ústředním motivem práce je boj důmyslného rytíře jako sociální čin. Cituji: „…don Quijote se dává provázet jen lidem, Sanchem. Spravedlnost chce uskutečnit jen pomocí a službou lidu.“ A poslední zastavení. Roku 1966 píše existencialista Václav Černý text Don Quijote a quijotismus. Čím je Don Quijote nyní? Samozřejmě „absurdním hrdinou“, stává se symbolem všech, kteří „jsou absurdní svým životem, tragičtí svým údělem nebo volbou“.

Na tento, chcete-li, vývoj, lze nahlížet dvojím způsobem. Je možné všechny zmíněné výkladové pozice přijmout jako doklad Černým zmiňované jedinečnosti Cervantesova románu, který nevylučuje žádnou, či téměř žádnou, podobu výkladu. V tomto smyslu jsou tedy všechny výše zmíněné interpretace Václava Černého nejen možné, ale jsou dokonce potvrzením výjimečnosti románu. Dnes by se v tomto duchu dal rytíř smutné postavy aktualizovat např. jako nekompromisní ekologický či antiglobalizační aktivista.

Ovšem je tu ještě jeden možný pohled na věc, kterému chci věnovat větší pozornost. Lze myslím konstatovat, že obecně je vůči Quijotovi pro jeho snílkovský boj za čisté ideály pociťován spíše obdiv, či alespoň shovívavá sympatie než opovržení, i když i to se občas objevuje. Tento obdiv či sympatie však málokomu stačily a stačí, téměř každý chce učinit Quijotovy postoje nějak užitečnými. Jeho snění je sice hezké, ale tak nějak zbytečné. Proto také mnohý obdivovatel končí tím, že Quijota zužitkuje tak, že jej přiková k nějakému smysluplnému, sjednocujícímu výkladu skutečnosti čili k ideologii. Málokdo chce důmyslnému rytíři dopřát jeho bezbřehý idealismus. Málokdo mu chce dovolit, aby prostě jen tak, pro svoje ideály, sklízel střídavě radost a utrpení a směřoval postupně ke svému nepříliš povznášejícímu konci bez poslání. Quijotův idealismus je totiž pro mnohé pouhým předpokladem k uvědomělému, a tedy užitečnému, ideově řádně fundovanému postoji k životu. A je proto nezbytné zbavit zprávu o jeho životě nebezpečné zavádějící nejednoznačnosti.

Podívejme se nyní, jak se s tímto problémem vypořádali dva významní čeští básníci.

Nejprve František Halas. Následující báseň napsal po čtrnáctidenní návštěvě v bojujícím Španělsku, na které byl jako člen delegace Československého protifašistického výboru v roce 1936 po boku Heleny Malířové a Zdeňka Nejedlého.
DON QUIJOT BOJUJÍCÍ

Když o podzim se řízl sad až skoro do zlata já zaslech Rosinantu ržát a viděl Quijota

jak Kastilií kostnatou dál táhne za svým snem Nechť s mlýny se zas jiní rvou my na frontu teď jdem

A Panza plný veselí na mezku chichtá se Můj pán se probral z blouznění jde střílet povstalce

Když o podzim se řízl sad až skoro do zlata Don Quijot řídil z barikád mitrajéz ratata

K tomu ještě krátký úryvek autorského komentáře: „Don Quijote už nebojuje s větrnými mlýny. Míří a bije do nepřítele skutečného, přetváří a organizuje si dědictví, jež mu po staletí lačnost šlechty, církve a buržoazie rozkrádala.“A nyní se vraťme o pár desetiletí zpátky, k Vrchlického sbírce Dojmy a rozmary z roku 1880. Báseň se jmenuje Cervantes:
Vy všichni Don Quixoti idealu, již těkáte bez cíle v lidstva tlumu, na bledé skráni svatou svoji dumu, vždy místo srdcí nalézáte skálu.

Vy nebe ztéci chtíce ve zápalu, pro hvězdy nevidíte spousty rumu, a s větrnými mlýny nerozumu se bijete, ó děti tuch a žalů:

Váš nepřehledný dav se v dálce tratí, váš bolestný smích věků nad vlnami se chví; zda jásotem se nazpět vrátí?

Ó nezoufejte, blázni nebo svatí, tou drahou pustou nejdete přec sami! – Svit s čela Ježíše vám cestu zlatí.

Na první pohled jsou obě básně protikladné. Na jedné straně dílo tehdy třídně uvědomělého Františka Halase, plné energie, bohatýrského vzdoru, cílevědomého odhodlání k spravedlivému boji. Quijote revolucionář. Na straně druhé skladba Vrchlického, shledávající analogii mezi Quijotem a Ježíšem. Jaký je tento Ježíš? Je to beránek boží, připravený k sebeobětování, trpící, podléhající, inklinující k pasivnímu přijetí předem daného neblahého osudu.

Obě básně jsou plodem své doby, to je nepochybné. Tedy smysluplná aktivita proti snílkovské pasivitě, vzdor proti pokoře. Ale není to tak jednoduché, protikladnost obou textů je spíše jen na povrchu, podívejme se blíže na to, čím byl Ježíš Vrchlickému. Jeho Ježíš je Ježíšem Ernsta Renana, jenž se proslavil knihou Život Ježíšův z roku 1863. Tato kniha byla na přelomu 19. a 20. století i u nás v některých kruzích velmi vlivná. A Vrchlický měl k Renanovi blízko v řadě ohledů. Jejich Ježíš není pečlivě usměrněný Syn Boží, institucio­nalizovaný církvemi. Naopak, je to revolucionář usilující o spravedlnost a svobodu. Je to ničitel odumřelých tradic, institucí, dogmat, popírač jakéhokoliv kultu, nepřítel všech kněží a farizejů, ale zároveň je to slabý, omylný člověk jako kdokoliv z nás. Může se zdát, že takto pojatý Ježíš-Quijote je pravým vzorem svobodomyslnosti a nedogmatičnosti, ostatně tak byl některými lidmi vnímán jak Renan, tak Vrchlický. Ale je možné nahlížet to ještě jinak. Svoboda a pravda jsou oněmi vrcholnými ideály, ale jak k nim dospět, to je otázka. Již v předmluvě ke své slavné knize Renan mluví o tom, že v zájmu poznání pravdy v její plnosti je nutné někdy zanechat jemného rozlišování a obrátit se, jak říká, k celkovému duchu, dokonce je třeba občas odstranit nesouzvuk. Co to znamená? Je to jasný pokus o vnucení řádu, smyslu, sjednocující ideje. V případě Renanově i v případě Vrchlického je onou sjednocující idejí pokrok zprostředkovaný pozitivní vědou. Jak Renan jinde tvrdí, věda se stává „jedinou legitimní formou poznání“.

Jaké je tedy společné zázemí obou básní, té Halasovy a té Vrchlického. Obě vyrůstají z dobově podmíněného myšlenkového podloží, obě stojí zdánlivě na pozici ryzí, svobodné negativity. Ovšem každý takovýto původní, posvátný, spravedlivý hněv se dříve či později zvrací v pravý opak. Subverze se postupně, nenápadně proměňuje v souvislosti s tím, jak se zdokonaluje, systematizuje, jak je stále více zaujata jen sama sebou a nakonec popře sama sebe. Už ne přijetí svobody jako takové, v její plnosti, ale budování nového řádu svobody. A tak každý takový pokus nutně směřuje ve své neústupnosti, nekompromisnosti k další nové ideologii, autoritativnímu výkladu skutečnosti, dogmatu, ať je jím vize beztřídní společnosti či scientizmus. Halas i Vrchlický jsou v tomto smyslu znásilňovateli Dona Quijota, podílníky nových ideologií.

Na konec jsem si ponechal komentář k dílu, které je podle mého názoru protikladné jak ve vztahu k básni Halasově, tak Vrchlického. Je to divadelní hra Viktora Dyka z roku 1910 nazvaná Zmoudření Dona Quijota.

Jaký je don Quijote v pojetí Viktora Dyka? Hlavním posláním Dykova hrdiny je probouzet k životu všechny osudem poznamenané praktiky, skeptiky a cyniky. Je toho skutečně schopen často dosáhnout, a to svou naprosto odzbrojující naivní neužitečností, vírou, absolutní vírou, která si nežádá žádné odměny. Jen tak je Quijote schopen překonávat (byť někdy jen dočasně) hlavní produkty a znaky západní kultury, tj. skepsi a cynismus. Tedy pouze svou neuvědomělostí, absolutizovaným nerozumným ideálem. Tímto absolutizovaným ideálem je mu láska, to je jeho jediná ideologie. Konkrétní projevy této lásky mohou být, a také často jsou, rozporné, chaotické nebo přinejmenším problematické, ale není-li oslaben samotný princip lásky, je vše v pořádku, vše je omluveno, protože vše je prostřednictvím lásky povýšeno. Quijotův ideál, sjednocující princip, neusiluje o bezbřehou harmonii, hierarchii, jednotný výklad. Tento „řád“ je naprosto neuspořádaný, velice křehký a obvykle také velmi směšný. Dykův Quijote říká, že nevěří v náhodu, přesto nevnucuje skutečnosti sjednocující smysl, není toho třeba. Není-li totiž náhody, vše má smysl samo osobě i v řádu rozpornosti a chaosu. Quijotův osud je tragický, neodpustí totiž sám sobě zapochybování, zakolísání v absolutní víře. Ideologie by mu v takové chvíli slabosti poskytla nějaký argument, nějak by ho ospravedlnila či alespoň utišila, nabídla vhodný výklad. Ryze osobní zodpovědnost sobě samému, svému osobnímu ideálu je však něco docela jiného. Nelze podvést sebe sama, aniž bychom sami sebe popřeli, odsoudili se ke ztrátě vlastní identity, proto je Quijote k sobě nemilosrdný a jakoukoliv nabízenou útěchu odmítá.

Don Quijote: „Má rána je nevyléčitelná. Ztratil jsem Dulcineu. Ztratil ji svou vinou, Dulcineu, svou lásku, svou víru, své vše.“

O pár stránek dál říká farář donu Quijotovi ve snaze utěšit ho: „Vaši otcové a dědové žili zde v míru a bázni boží: vaše matky a báby tak žily.“

Don Quijote odpovídá: „Nemohu… Nelze mi žít tak, jak otcové a dědové žili. Měl bych být klidný, není-li pravda? Tisíce jiných jsou klidny…“

Nakonec však Quijote podlehne slabosti a připustí, aby poslali pro Dulcineu. Doufá, že mu odpustí prohru v souboji, rytíř touží po očistě od pohany, kterou pociťuje. Magister Carrasco postupuje ve své léčbě, a proto posílá za Quijotem pravou Dulcineu z Tobosy, ženu naprosto neodpovídající Quijotovu vysněnému ideálu. Rytíř je nejprve zděšen, nakonec přijímá skutečnost, to znamená rezignuje na ideál a chce se stát normálním, rozumným člověkem. Quijote prozřel, zmoudřel. Na dotvrzení svého zmoudření se rozhodne oženit se s pravou Dulcineou a dovršit tak přijetí reality a pohřbení ideálu.

Poslední slova dona Quijota jsou následující: „Představoval jsem si všechno jinak. Ale nutno smířit se se skutečností a viděti věci, jak skutečně jsou… Celá má minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní bude načase bdíti… Mé bláznovství mi odpusťte. Bylo tuším nicméně zábavné. Tomu, kdo mnoho bavil, odpustí se mnoho.“

To je závěr celého díla, projevuje se zde Dyk, nelítostný ironik prvního období své tvorby, který nenáviděl každou planou útěchu a s ní často spojovaný povznášející patos.

Don Quijote tedy umírá. Zmoudření nemělo žádného trvání. Ale farář a magister Carrasco nakonec přece jen dosáhli svého. Quijote prozřel. Farář a magister jsou prototypy všech možných ideologických vykladačů-znásilňovatelů. Jsou předobrazem všech, kterým je Quijote v podstatě milý a sympatický. Tito dobrodinci se chtějí pro Quijota i pro nás obětovat, dát nám to nejcennější, co mají, ideu o pravém poslání. Chtějí nás zbavit pomatenosti a neužitečnosti a dát našemu životu pravý smysl.

Quijote Cervantesův a Quijote Dykův si dovolili tu nehoráznost, že žili pouze pro své iluze, pro svou lásku, chtěli pro ni a pouze pro ni trpět, radovat se z ní, obětovat se jí a nakonec pro ni i zemřít. Quijote, zbaven svého dílčího, ryze osobního osmyslení skutečnosti, umírá. Proč? Protože skutečná pravda je vždy dílčí, neúplná, nedokonalá a zpěčuje se útěše řádu. Ze všech výše zmíněných českých autorů jediný Dyk Quijota neznásilňuje, naopak ponechává mu skutečnou svobodu, ponechává ho v jeho nejisté radosti, v ničím nezabezpečené svobodě skutečného bytí. Ponechává mu jeho neužitečnost. V tomto smyslu a pouze v tomto smyslu měl pravdu Šalda, odpůrce Dykův až za hrob, když o jeho hře řekl, že je nepůvodní a pouze odvozená od svého velkého vzoru, Quijota Cervantesova.

Michal Fousek
odborný asistent Ústavu románských studií

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.