Komplex Dona Quijota

Komplexem Dona Quijota rozumíme potřebu mít svůj ideál, a to i za cenu toho, že je falešný. Ideálobludy (morální fetiše) jsou jednak individuální, jednak kolektivní. Na bludu se lpí, je axiomatický, jeho platnost je mimo jakoukoli pochybnost. Symptomatická je extrémní naivita, nepoučitelnost, zlostná reakce na kritiku (a to v kontrastu k jinak racionálnímu chování, jedná se tedy o izolovaný blud).

Motivy vzniku komplexu jsou v zásadě tyto:
  • obrana, azyl před jinak k umření pragmatickým a vychytralým světem;
  • způsob čištění špatného svědomí;
  • představa, že pomocí „obrany nadpozemského“ získáme nějakou další, často již však pragmatickou hodnotu, například vyvolenou ženu (ta sama o sobě však může být jen další blud v řadě); v době vzniku Cervantesova románu dozníval ideál služby ženě (Frauendienst), který autor ironizoval, moderní verzi tohoto kultu můžeme vidět např. v písni Severní vítr;
  • potřeba sebedefinice – piji tuto značku, poslouchám country a kromě toho mám ještě rád… pomocí ideálu se dotyčný staví nad ostatní, jedná se o druh sebeidealizace (s tím se můžeme často setkat u věřících).
Konflikt vzniká při konfrontaci představy a reality. Ve chvíli, kdy jsme nuceni hodnocení změnit, náš svět se hroutí. S tímto motivem se setkáváme například v Dykově Zmoudření Dona Quijota. Hrdina pod tlakem „vidoucích“ příbuzných je nucen připustit, že Dulcinea je obyčejná venkovská žena. Když mu to dojde, umírá („Představoval jsem si vše jinak,“ pravil slábnoucím hlasem a umřel) – již není proč žít. Jediná možnost zbavení se bludu je jeho záměna za jiný. Difúzní podoba komplexu vypadá tak, že dotyčný (obvykle „dobrák“) se domnívá, že ostatní lidé mají k realitě podobný kód jako on, že nakonec jsou všichni stejní, a doufá, že příčiny jejich neférového jednání jsou jen nedorozuměním. To je případ Cervantesova hrdiny. Takový člověk je nevyléčitelný, potřebuje si myslet, že svět je v zásadě dobrý, jinak by nemělo smysl žít; v konfrontaci se Sancho Panzy však často končí v psychiatrické léčebně nebo rovnou sebevraždou.

Petr Bakalář, Psychologie dnes



Při prolistovávání zářijového čísla Psychologie dnes mě zarazil článek Petra Bakaláře „Komplex Dona Quijota“. Vida, říkám si, Petr Bakalář zavádí do psychologie, resp. psychopatologie nový komplex (jako by jich nebylo dost)! A to ještě způsobem, který je ze tří důvodů zcela nepřijatelný. Za prvé je myšlenkově a badatelsky nekonzistentní a za druhé se zcela míjí historickými souvislostmi Cervantesova románu, byť se na něj explicitně odvolává; to dává tušit, že – za třetí – v jádru Bakalářovy konstrukce je postoj alespoň z hlediska evropské duchovní tradice oprávněně odvozené z židovsko-křesťanského dědictví – filozoficky scestný. Jak dále ukážu, je spojování Dona Quijota s „potřebou mít svůj ideál, a to i za cenu toho, že je falešný“, vážným nepochopením smyslu postavy Cervantesova rytíře. Ale bez problémů není dokonce ani „nadhozené“ zdůvodnění, které nám Bakalář pro svůj nápad poskytl. Povážlivost vyvstává zejména v okamžiku, kdy se Petr Bakalář pokouší vyjmenovat motivy, které k tomuto patologickému jevu vedou. Právě zde se totiž objevují teze, které by bylo nutné předem zdůvodnit, a nikoliv je s indolentní samozřejmostí uvádět jako prokázaná tvrzení.Podstat­nější jsou však závažné chyby v druhé oblasti našich námitek – a to ve sféře historických souvislostí. Komplex Dona Quijota, o kterém Bakalář hovoří, má jiné historické souvislosti, než o jakých autor hovoří, a hlavně vůbec – ani vzdáleně – nesouvisí s Miguelem de Cervantesem, který napsal v prvním desetiletí sedmnáctého století román Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Pokud by někdo v tomto okamžiku namítl, že Petr Bakalář myslí donkichotství obrazně a přeneseně, tak jako možná Freud labdakovského krále ve svém oidipovském komplexu, pak je třeba Petra Bakaláře citovat, neboť ve své úvaze říká nade vší pochybnost: „To je případ Cervantesova hrdiny. Takový člověk je nevyléčitelný, potřebuje si myslet, že svět je v zásadě dobrý…“ Ale to právě není ani zdaleka pravda, natož něco samozřejmého. Zde bych se opřel o významného literárního teoretika, filozofa a v neposlední řadě hispanisty Václava Černého, jehož překlad Dona Quijota z roku 1931 patří dodnes k těm nejlepším.Václav Černý říká mimo jiné ve svém zasvěceném úvodu k tomuto románu jasně: „Cervantesův Don Quijote není tedy jen parodií rytířských románů, ale je sám nejkrásnějším rytířským románem, jenž byl stvořen. Cervantes nezabil rytířství, ale povznesl je a očistil.“ (V. Černý: úvod k překladu románu z roku 1931.) Že se z donkichotství zrodil dokonce španělský duch a hrdost, zdůrazňují i významní filozofové José Ortega y Gasset a Miguel de Unamuno. Někdo by možná v této chvíli řekl, proč tolik pozornosti jednomu nepodařenému článku. Odpověď je zřejmá: protože pojem „komplexu Dona Quijota“ sám o sobě skrývá jedno velké duchovní nebezpečí: uznání pokleslého pragmatismu, přízemnosti, lidské ubohé vypočítavosti a duchovní malosti.

Bez ideálů, které měl ubohý rytíř Don Quijote de la Mancha, by se totiž zastavil veškerý pokrok a lidstvo by možná dosud přešlapovalo kdesi v pravěku. Nebyl snad Kryštof Kolumbus blázen, když došel k názoru, že cesta do Cipangu (Japonska) je přes Atlantský oceán kratší než obeplutím Afriky, a skutečně jednoho dne vyplul a objevil Ameriku? Byl Galilei Galieo normální, když tvrdil, že se Země otáčí kolem Slunce, když každý člověk se zdravým rozumem vidí na obloze opak? A co M. K. Gándhí, když se „s extrémní naivitou“ postavil proti britským zbraním a vycvičené koloniální armádě satjágrahu, učení o nenásilném boji, vedeném pravdou? Netrpěli tito lidé „komplexem Dona Quijota“?! A nebyl snad největším don Quijotem Ježíš Nazaretský, když se postavil svým učením o lásce proti celému tehdejšímu světu, reprezentovanému farizeji, zákoníky a saduceji, a nebyla samým vrcholem donkichotství jeho potupná a směšná smrt na golgotském návrší?

A to je právě ono filozofické scestí úvahy Petra Bakaláře, o kterém jsem hovořil na začátku jako o třetí, nejvážnější závadě a které on sám vyjadřuje slovy, jimiž svůj článek uzavírá: „To je případ Cervantesova hrdiny. Takový člověk je nevyléčitelný, potřebuje si myslet, že svět je v zásadě dobrý, jinak by nemělo smysl žít; v konfrontaci se Sancho Panzy však často končí v psychiatrické léčebně nebo rovnou sebevraždou.“

Jan Czech, Psychologie dnes

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.